Sítotisk, často nazývaný „čtvrtým tiskovým procesem“, má bohatou historii a slibnou budoucnost. Sonja Angerer se zabývá jeho dlouhou historií v Evropě, odděluje mýty od reality a zkoumá jeho tržní potenciál.

Počátky sítotisku

Předpokládá se, že k počátkům sítotisku došlo v Asii. Tam se totiž často používaly šablony k výrobě jednoduchých tiskových vzorů, zejména na textil. Předpokládá se, že od 18. století se šablony na textil používaly v Japonsku.

Jedná se však o poněkud zjednodušenou prezentaci, jak vysvětluje švýcarský autor Guido Lengwiler ve své zásadní knize „The History of Screen Printing“, která vyšla v roce 2013. V současné době se již nevydává, ale je k dispozici jako e-kniha v němčině. Fakta, která Lengwiler pro svou knihu pečlivě vyhledal, byla zapracována i do tohoto článku.

Podle Lengwilera se otevřené a perforované šablony používaly v mnoha kulturách ke zdobení nejrůznějších předmětů. Od středověku se šablony používaly také v Evropě jako alternativa k ručnímu vybarvování dlouhých sérií jednoduchých dřevorytů. Francouzská technika Pochoir je také často považována za předchůdce sítotisku. Tento postup, který používali především umělci, však nebyl sítotiskem zcela nahrazen. Stejně jako v roce 1947 byla šablonovým tiskem vydána kniha výtvarníka Henryho Matisse „Jazz“.

OBRAZEM: Zleva: Selekční tisk z Berlína, 30. léta 20. století, a plakát k výstavě Wernera Arndta, 1953 (ruční sítotisk). Foto: Arndt (foto), foto: Mgr: Lengwiler, CC BY-SA 3.0, Werner Arndt, kompozice: S. Angerer

Sítotisk v 19. století

Se zaváděním manufaktur a prvních průmyslových závodů zhruba od poloviny 18. století se objevilo mnoho nových úkolů pro kanceláře. Proto byl v roce 1878 vytvořen „Typograf“ a kolem roku 1880 kopírovací stroje „Cyclostyle“ založené na šablonovém tisku. Byly určeny k rozmnožování dokumentů a považovány za předchůdce moderního sítotisku. Přibližně do roku 1900 bylo uděleno nespočet dalších patentů, zejména v USA, na někdy velmi komplikované systémy pro bezproblémové vytváření šablon. K tomuto účelu se často používaly dráty a drátěné sítě. Byly poměrně všestranné, používaly se pro nápisy na železničních vagonech i pro zdobení skla a všeho možného.

První základní patenty, které znamenaly přechod od technologie značení k technologii tisku, jsou však připisovány Antoinu Vericelovi a Hiramu Deeksovi. Oba byli první generací evropských přistěhovalců, kteří pracovali na východním pobřeží USA.

PODPIS: Výroba plstěných praporků pro suvenýry v sítotisku (1943). Foto: Tom Parker, Public Domain

Sítotisk v dějinách 20. století

V roce 1902 si Vericel nechal patentovat předchůdce sítotiskového karuselu, který byl určen především pro tisk na domácí textil. Deeks již pracoval s hedvábnou gázou pro svůj „Stencil Duplicator“, patentovaný v New Jersey v roce 1903. I tato technologie byla primárně určena pro tisk na textil. V témže roce si Deeks nechal svou technologii chránit také ve Francii a Velké Británii.

Tyto nebo podobné postupy se v USA používaly přibližně do roku 1915, a to především pro tisk plstěných praporků a dalších suvenýrů. Zdá se, že tito průkopníci sítotisku často chápali své technologie jako přísně střežené obchodní tajemství, takže je známo jen málo podrobností. Mezi odborníky je však zcela jisté, že se grafický sítotisk rozvíjel především v Kalifornii.

Velvetone v San Franciscu, založená kolem roku 1908, je proto považována za první americkou sítotiskovou společnost. V letech 1915 a 1916 následovaly společnosti Selectasine v San Franciscu a Vitachrome v Los Angelos. V té době již vznikala první grafická díla reprodukovaná sítotiskem. Odborné časopisy, jako například „Sign of The Times“, poprvé informovaly o sítotisku již v roce 1916, takže znalosti o této technologii se rychle rozšířily po celém vzkvétajícím reklamním průmyslu na západním pobřeží. Zdá se, že autor časopisu „Sign of The Times“ William Hugh Gordon, původem z Kanady, byl také prvním, kdo použil základní fotochemický proces k vytvoření svých sítotisků.

Na Národní výstavě reklamy v St. Louis v roce 1917 byla představena zvláštní výstava s přibližně 200 předměty vyrobenými sítotiskem. Kolem konce první světové války začaly sítotisky vyrábět společnosti v Austrálii, Kanadě a příležitostně i v Evropě jako nabyvatelé licence na americkou technologii.

KAPITOLKA: Sítotiskárna ve Finsku, 1948. Foto: Foto: Finské muzeum fotografie / Fotograf neznámý

Spotřební materiál jako hnací síla technologie

V období mezi dvěma světovými válkami došlo k výraznému rozvoji sítotiskových řemesel a strojů, zejména v USA. Například dřevěné rámy byly nahrazeny kovovými, zejména při potisku textilu barvami na vodní bázi. Cheesecloth, první, poměrně hrubá sítotisková tkanina, musela ustoupit nejjemnější švýcarské hedvábné gáze. Až do konce 2. světové války se pro sítotisk hojně používala hedvábná gáza. Poté byla postupně nahrazena organdy a tkaninami z nylonu a polyesteru, protože jsou pevnější a rozměrově stabilnější.

Sítotisk byl pro výrobce hedvábné gázy natolik atraktivní tržní mezerou, že v roce 1928 spolufinancovali vznik licenční kanceláře Selectasine v Berlíně. Společnost Selectasine Berlin však neprodávala pouze licence, ale byla také sama výrobcem grafických sítotisků s válcovými tiskovými stroji zapůjčenými z londýnské pobočky společnosti Selectasine. Kolem roku 1934 se Selectasine Berlin dostala do finančních potíží a musela ukončit činnost.

Ačkoli sítotisk nebyl v Evropě ještě příliš rozšířen, firma Hermann Pröll vyráběla přibližně od roku 1926 olejové barvy pro tisk nápisů. Dodnes je společnost Pröll GmbH ve Weißenburgu považována za světovou špičku ve vývoji speciálních sítotiskových barev. Společnost Marabu, která vyrábí barvy již více než 150 let, dnes v Tammu (poblíž Stuttgartu), uvedla na trh svou první řadu sítotiskových barev Marapid A teprve v roce 1952.

OBRAZEM: Příslušník 1. topografické jednotky, sítotisk map provincie Phuoc Tuy (1968) Foto: Autorská práva vypršela – Public Domain

Sítotisk ve válce

Velká hospodářská krize ve 30. letech 20. století se zpočátku ukázala být pro grafický sítotisk v USA spíše pozitivní. Mnoho lidí, kteří si již nemohli dovolit originální umění, se rozhodlo používat levnější sítotiskové reprodukce.

Když však USA vstoupily v roce 1941 do druhé světové války, reklamní průmysl to těžce zasáhlo. Důležité suroviny byly okamžitě dány na příděl, kvalifikovaný personál byl odveden. Ve válečném hospodářství se však rychle objevilo mnoho nových možností využití všestranného sítotisku. Od nápisů na vozidla, lodě a letadla až po mapy a maskovací vzory na uniformy. Od roku 1943 se v USA pomocí sítotisku vyráběly dokonce i jednoduché elektronické obvody.

Kromě toho vzniklo v USA a ve Velké Británii mnoho sítotiskových plakátů pro vojenské a civilní účely. To jsou pravděpodobně důvody, proč se v kontinentální Evropě všeobecně předpokládá, že sítotisk přišel až s americkými vojáky.

OBSAH: Moderní sítotisková linka s více inkoustovými jednotkami. Foto: S. Angerer

Sítotisk po druhé světové válce

V západní Evropě se sítotisk prosadil v prvních letech po skončení druhé světové války. Zejména v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech 20. století vzniklo mnoho sítotiskových tiskáren, které se zaměřovaly nejen na grafiku, ale sloužily také rostoucímu textilnímu průmyslu.

Kromě toho se průmyslový sítotisk prosadil jako součást výroby spotřebního a investičního zboží, např. v automobilovém průmyslu a strojírenství. Později se sítotisk ukázal jako ideální také pro potisk reklamních předmětů, protože zejména od 90. let 20. století rostl význam reklamních dárků v reklamním mixu.

Řada zavedených tiskáren byla původně založena jako sítotiskové firmy před jednou nebo dvěma generacemi. Kromě toho se v Německu až do 90. let 20. století objevovali noví výrobci sítotiskových strojů, jako například Alraun, RokuPrint nebo Thieme.

KAPITOLKA: Nápisy vyrobené sítotiskem. Foto: Angerer.

Závěr: Sítotisk je stále oblíbenou tiskovou technikou

Od poloviny devadesátých let ztratil sítotisk mnoho ze svého objemu, protože převzal velkoformátovou digitální fotografii a později i digitální tisk. Tyto technologie byly pro mnoho populárních aplikací vhodnější, flexibilnější a cenově výhodnější. V důsledku toho bylo až do roku 2010 mnoho sítotiskových linek v polygrafickém průmyslu nahrazeno rychlými digitálními tiskovými stroji průmyslové třídy.

Dokonce i serigrafie (umělecký sítotisk a reprodukce umění) čelila značné konkurenci inkoustového tisku Fine Art Printing. Dnes se zdá, že se poptávka po sítotisku stabilizovala. To platí zejména pro průmyslový sítotisk. V mnoha případech je stále velmi obtížné používat speciální pasty nebo nátěry pro inkoustový tisk.

Sítotisk si však dokázal obhájit i určitou mezeru v polygrafickém průmyslu, například při dokončování speciálními nátěry. Rotační sítotisk je také stále velmi žádaný pro tisk velkých nákladů na textil.

V posledních letech vedly hybridní kombinace sítotisku a digitálního tisku k zajímavým výsledkům, například při výrobě obalů. Zdá se tedy, že historie sítotisku se bude odvíjet i v 21. století…

Objevte nejnovější inovace v oblasti sítotisku na FESPA Global Print Expo 2025, přední evropské výstavě tisku a značení, která se koná od 6. do 9. května na výstavišti Messe Berlin v Německu. Představí nejinovativnější produkty, vizionářské koncepty a nejnovější vývoj v oblasti budoucnosti tisku. Zaregistrujte se k návštěvě zde a použijte propagační kód FESJ505 a za vstupenku zaplatíte pouze 50 eur.